Ahoj, jsem Martina z Poruby. Máma dvou dětí, sociální pracovnice a člověk, který celý život žije v Ostravě a řeší stejné věci jako většina z vás: školy, děti, práci, veřejný prostor, únavu z každodenního chaosu i otázku, jak chceme v našem městě vlastně žít.

Proto píšu právě vám. Protože si myslím, že máme společnou jednu důležitou věc: všichni chceme Ostravu, ve které se nebude jen přežívat, ale opravdu žít.

Já totiž čím dál víc věřím tomu, že investice, které mají skutečný smysl, jsou investice do lidí. Do vztahů mezi nimi. Do škol, kde se děti cítí dobře. Do míst, kde se můžeme potkávat. Do pomoci, která přijde dřív, než člověk úplně vyhoří. Do obyčejného života.

A možná právě proto dělám věci trochu jinak. Neumím politiku přes lokty a velká ega. Mnohem bližší je mi vnímat lidi kolem sebe, poslouchat jejich příběhy a přemýšlet, co by nám všem pomohlo žít o trochu lehčeji. Protože lidi jsou strašně křehcí, i když to často nedávají najevo. A já si myslím, že město by na to nemělo zapomínat.

Celý život pracuju s lidmi v náročných situacích a naučilo mě to jednu důležitou věc: většina lidí nepotřebuje zachraňovat. Potřebuje respekt, podporu a pocit, že na to není sama. A úplně stejně to vnímám i u města. Ostrava nemusí být dokonalá. Ale může být lidská.

Mám ráda rána, když se město teprve probouzí. Černou kávu. Knihy, které voní papírem. Smích lidí v tramvaji. Děti zabrané do hry. Chvíle, kdy se na sebe usmějete s úplně cizím člověkem na ulici. A možná právě v těch obyčejných momentech je všechno, o co mi vlastně jde.
Aby se tady žilo dobře. Ne dokonale. Ale lidsky, bezpečně, svobodně a spolu.